Usnesením ze dne 22. dubna 2026, sp. zn. 24 Cdo 67/2026, Nejvyšší soud odmítl dovolání pozůstalé dcery proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. 5. 2025, č. j. 18 Co 5/2025-645. Dovolatelka se v řízení o pozůstalosti po své matce domáhala modifikace svého zákonného dědického podílu podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o. z.”). Argumentovala především tím, že se zasloužila o privatizaci bytu zůstavitelky, do nemovitosti investovala vlastní prostředky a o zůstavitelku po dobu jejího pobytu v domově pro seniory pečovala.
§ 1693 odst. 3 obč. zák:
Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost.
Nejvyšší soud nejprve obecně vymezil účel institutu vypořádání podle § 1693 odst. 3 o. z. tak, že slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní“. Zdůraznil přitom, že jde o institut zcela výjimečné povahy – jeho aplikace „přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy je z okolností případu zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli“.
Nejvyšší soud nejprve odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, ve kterém konstatoval, že přispíval-li dědic na udržení a zvětšení nemovitosti (majetku) zůstavitele, ve které sám bezplatně bydlel, nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o. z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z.
Ve vztahu k otázce protihodnoty za příspěvek dědice na majetek zůstavitele soud konstatoval, že „odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic po té, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích“. (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2048/2023).
Vzhledem k tomu, že byt po privatizaci bezúplatně užívala dcera dovolatelky, podmínka „aniž by za to byl odměňován” ve smyslu věty první citovaného ustanovení splněna nebyla.
K dovolacím námitkám skutkové povahy pak Nejvyšší soud připomněl, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Na závěr Nejvyšší soud také odmítl námitky dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, když konstatoval, že i když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení.
